Stať

Vnitřní smrtí život začíná

Taky máš pocit, že chceš od všeho utéci?

Já ho mám docela často. Utéci od rodiny, od přátel, dát výpověď a odjet někam do neznáma.

Touha po dobrodružství? Možná. Co mě tam čeká? Co když se mi něco stane? To jsou asi nejčastější moje obavy.

Nemám rád cestování. Tedy ehm, mám rád samotnou cestu, ale už ne ten pobyt v cíli.

Asi mám rád pohyb, nebo co? Co s tím? Přemýšlel jsem, že když si na to zvyknu, na to prázdno a stereotyp, tak třeba budu,

alespoň trochu šťastný. Ne, ne, ne. Uchlácholující kecy.

Brzy budu mít narozeniny. Hmm, zase o rok víc a nic se v mém životě nezměnilo. Nuda.

Vypíšu se z toho. Dobře, tak si to seřaďme: práci mám, rodinu mám, koníčky mám, snad i nějaké přátelé mám.

Co mi chybí, sakra?

Nechám se zmrazit. Vzbuďte mě za 100 let. To asi nepůjde, ale dobrý pokus.

Když tak o tom, přemýšlím, tak mě zrovna tohle baví nejvíc. Udělat si čas, někam se zavřít a jen tak psát.

Jen tak psát. Ha. Bude ze mě slavný spisovatel. Asi ne, cha cha.

Dobře, dobře, dobře, přejdeme k věci.

Co to vlastně je? To co tady dělám. Je to vnitřní meditace? Asi trochu jo.

Vypisuju se z toho, že mě něco trápí. Co to něco je? Stereotyp blbe. A jo, málem jsem zapomněl.

Existují na to nějaké prášky? Možná tak ve snu.

Meditace, meditace, meditace, fiuůů.

Albert Einstein tvrdil, že jsme všichni spolu propojeni, a že všechno se vším souvisí.

Po několika testech jsem to zjistil také, ale i tak nejsem s touto propojeností nikterak o moc šťastnější.

Je to fajn uvědomit si, že jsem zrnko písku, nebo kapka v oceánu, ale asi mi to nestačí.

To musím opravdu umřít a dozvědět se to až v příštím životě? S tím se nechci spokojit.

Neustále si říkám hlavně klid, klid je léčivý. Ale jestli mě náhodou ten takzvaný klid, neuspává.

Někdy se snažím, zvláštní výraz, ale životně se stimulovat. Jako třeba: trochu života do toho umírání,

nebo pohni kostrou, než ti to tam všechno snědí. Moje oblíbená: v hrobě si odpočinu.

Inu dobrá, tak zkusím vnitřní smrt. Pomyslně, ne jako ti mniši v Tibetu, kteří pomalu umírají v jeskyni,

kdy si kapou jedovatou látku a každý den zazvoní zvonečkem, aby oznámili, že dílo není ještě dokonáno.

Pak, když jednou nezazvoní…

Ne, ne, takhle ne. Vnitřní smrtí myslím, že nebudu hloubat? Hloubat sám v sobě? To jako budu hloupý?

Budu slepě plnit úkoly, bez toho, abych se sám sebe zeptal, jestli to dělám dobře, nebo jestli to má vůbec smysl?

Mám rád život, ale nevím si s ním rady, ach jo.

Být nejlepší - na co?

Být nejbohatší - na co?

Být nejmocnější - ježiš proč?

Být, či nebýt - asi zabít, aaaaaaaaa.

Pro lásku Boží - snad možná, vím, že nic nevím.